Povídka Popular
Byl duben roku 1981. František se právě vrátil z vojny. Dva roky strávené ve východoslovenském Bardejově mu jak už to tak bývá něco ze života vzaly, ale z druhé strany i něco daly. Jedním z darů, které si z vojny přivezl, byl jeho vztah k motorům. Jako řidič vojenské Pragy V 3 S si tento vztah vytvořil a to mělo pro jeho budoucnost dost zásadní význam.
František se vrátil zpět do továrny, v níž pracoval před vojnou. Jeho život se pomalu dostával do běžných, civilních kolejí. Něco mu však stále chybělo – volant v rukou, řvoucí motor „vejtřasky“ a pocit, že jede k nějakému cíli.
Doma stála zánovní Škoda 120, kterou ale rodiče neradi půjčovali. Postupně tak ve Františkovi zrálo rozhodnutí pořídit si vlastní vůz. Líbila se mu Škoda 1000 MB, ale jeho finanční situace mu nedovolovala její koupi uskutečnit. Založil si Prémiové spoření mladých, část výplaty dával rodičům na domácnost a za několik zbylých stokorun si auto svých snů nekoupí – to si František dobře uvědomoval. V garáži stál vedle stodvacítky starý „pérák“ Jawa 250, ale to byla motorka, kterou nikdo nechtěl, jezdit na ní byla spíš ostuda a vůbec nemohla nahradit jeho vytoužené auto.
Kolega v práci měl hezký, i když už také poměrně starý vůz – Aero Minor. Jiný kolega, asi o dva roky starší než František přednedávnem zdědil udržovanou Tatru 57 B, asi tak starou, jako Minor. Oba vozy si majitelé chválili, denně je spolehlivě vozily do zaměstnání a všude, kam potřebovali. František začal uvažovat jinak – nemusí mít vůz zcela moderní, ale stačí mu i starší , podobný těm, které vlastnili kolegové. Se dvěma tisíci korun v kapse ani jinou možnost neměl. Vozy jako Tatra či Minor mívaly často své první majitele a ti, vlivem stáří, je byli nuceni levně prodávat. Je přece rok 1981, o žádné velké veterány nejde a mladým do začátku stačí.
V práci se zpráva o Františkově touze vlastnit auto donesla i k jeho mistrovi. Ten se jednou Františka zeptal, jestli je to opravdu tak. Po ujištění , že ano , ihned reagoval. Ve vsi, z níž pochází, žijí staří manželé a ti něco takového mají. A snad i prodat to chtějí. Druhý den po příchodu z práce František nastartoval starého „péráka“ a vydal se na cestu do vesnice, o níž mu mistr řekl. Dům i starší manžele našel snadno. „Ano, máme vůz, prodáme ho „ řekl pán a zval Františka dovnitř. Šli ke stodole. Po otevření vrat se objevila. Byla skoro jako nová. Uzavřená karosérie, lak, chrom, nápis Aero na masce chladiče. Aerovka, typ 30. František zajásal. Majitel se posadil za volant, nastartoval a auto napoprvé chytlo. Stodolou se rozléhal nezaměnitelný zvuk dvoutaktního dvouválce. „Můžeme se autem projet?“ zeptal se opatrně František. Majitel aerovky vypnul klíček v zapalování. „Nemůžeme“, pravil. „Já jsem vůz přede dvěma dny odhlásil z provozu, počítal jsem s tím, že by si ho koupil někdo spíš na díly, nebo nechal jako budoucího veterána“. Františka zamrazilo. Aerovka se mu opravdu líbila,
navíc i s motorem Wartburg, který k ní majitel dával , by jezdila určitě velmi hezky, ale nedalo se nic dělat. „Dva dny … „ znělo mu v uších, když po rozloučení domek opouštěl. Nasedl na motorku a odjel k domovu.
Dny ubíhaly a Františkovo zklamání z neuskutečněné koupě se pomalu vytrácelo.
Okresní noviny „Jiskra“ četl František pravidelně. Vycházely jednou týdně, ve čtvrtek. Jeden červnový čtvrtek přišel z práce, uvařil si čaj a dal se do čtení. U inzertní rubriky se zastavil. Kdosi prodává zachovalý, spolehlivý a hlavně přihlášený vůz Škoda Popular. Zaujala ho hlavně značka: „Levně“. Na inzerát odepsal a odpověd‘ poslal do redakce.
Asi za týden přišla odpověd‘ od majitele auta. Na inzerát dostal jedinou odpověd‘. „ Jsem tedy jediným zájemcem“ , blesklo Františkovi v hlavě. Majiteli je 85 let, už skoro nikam nechodí a chce – li zájemce o vůz přijet, at‘ přijede kdykoliv, psal.
V sobotu odpoledne tedy František nastartoval znovu „péráka“ , a vydal se na druhý konec okresu. Adresu znal z dopisu. Pod novým sídlištěm stála řada starších rodinných domků. U domku číslo 328 zazvonil. Za chvíli se ve dveřích objevil starý muž. František se představil a řekl, proč přijíždí. „Řeháček“, představil se i starý pán a rozsvítily se mu oči. Hned zval hosta dál. Ten si vzpomněl na podobné přivítání u majitele aerovky. Sedli si v pokoji zařízeném ve stylu 30. let. „Jarmilko, udělej nám kávu“ řekl pan Řeháček své manželce, které jistě bylo také kolem osmdesátky. Za chvíli voněla pokojem káva. František začal mluvit o své touze mít vlastní automobil a o tom, že mu nevadí, když bude starší, hlavně aby dobře a spolehlivě jezdil. Jeho řeč se starému pánovi líbila.
„Můj vůz by vám, mladý pane, mohl vyhovovat“ začal mluvit pan Řeháček. „Víte, já jsem jej kupoval tady s manželkou jako nový“. To Františka potěšilo, „ první majitel, to je dobře“ , pomyslel si. „Tehdy jsme si vybrali výbavu a barvu vozu, počkali pár týdnů a pro vůz jsme si jeli k zástupci automobilky v našem městě. To nebylo jako dnes, kdy na jisté značky vozů se čeká i několik let a ani tak moc velký výběr není“ dodal . „Já stále vlastním vůdčí list, ale je mi 85 roků a nikam už nejezdím, bojím se dnešního provozu . Když jsem Populara kupoval, bylo to druhé auto v naší ulici a ta má přes třicet domků. Dnes už je auto v každém čtvrtém domě. Navíc je silný provoz a ani můj vůz už úplně nestačí dnešnímu tempu“. Poté vyprávěl, jak v roce 1937 byli s vozem až ve Francii a nezapomněl dodat, že vůz je opravdu nenáročný, spolehlivý a přes 85 tisíc najetých kilometrů nikde nikdy nezklamal. Bylo vidět, že starý pán má k autu pěkný vztah a dává mu veškerou možnou péči.
Po hodině povídání pan Řeháček rozhodl, že se půjdou podívat do garáže. Ta stála vedle domku. František si stoupl vedle vrat a nemluvil. Starý pán garáž otevřel a v ní se ukázala silueta auta, krytá modrou plachtou. Po sundání plachty František uviděl, že to, o čem slyšel, nebylo přehnané . Ukázalo se velmi hezké a zachovalé auto, s platnou poznávací značkou. „Prohlédněte si ho a pojedeme vůz vyzkoušet“, vyzval pan Řeháček potencionálního budoucího majitele. Byla sobota, slabší provoz a tak se za volant posadil sám starý pán. „ Ten motor, to je šepot vánku“, pomyslel si František, když tmavočervený vůz vyjížděl na ulici.
Rozjeli se. Auto jelo hezky, tiše a na své stáří svižně. Po ujetí asi 15 kilometrů si za volant sedl František a jeli zpět do města. Volant vpravo, to byl pro něho nezvyk. Vzpomněl si na vojnu a Pragu V 3 S, kde bylo nutné řazení s meziplynem. U Populara tomu totiž nebylo jinak. Když přijížděli do města, vyjádřil se pan Řeháček, že František jezdí dobře a chce – li tedy, vůz mu prodá. Myslí si totiž, že u něho by byl v dobrých rukách. Ten samozřejmě souhlasil.
Dojeli před garáž. Ven vyšla i stará paní. Nastala doba domlouvání se o ceně. „Vím, vůz už je starý, ale udržovaný a je na něj spolehnutí, v zimě jsme skoro nejezdili a nikdy nehavarovali, vše je původní. Navíc bych vám přidal nepoužívaný rozdělovač a splynovač, ponovu řečeno karburátor a pak sadu nových pneumatik“ pronesl starý pán. „Přidám i literaturu, kterou mám k vozu od prodejce a fakturu, když jsem jej kupoval. Všechno to si už přes 40 let schovávám. A tak jsme si tady s manželkou mysleli“ , řekl a otočil se ke své paní, „že bychom za vůz i s tím vším, co k němu dám, chtěli dva tisíce korun. Ano, je to běžný měsíční plat, ale myslíme si, že vůz tu cenu má“ skoro s omluvou skončil svoji řeč pan Řeháček. Stará paní se mezitím o auto opřela, jakoby jej chtěla pohladit.
František se zaradoval. O moc víc peněz dát stejně nemohl, ty dva tisíce byly opravdu jeho platem za měsíc. Ty peníze vám rád dám“ , řekl podávaje ruku starému pánovi. Tím byl obchod domluven.
Zbývalo určit den, kdy by si nový majitel pro vůz přijel. Dohodli se na středě, která je úředním dnem a auto tedy hned úředně převedou.
Byla středa. František si v práci vzal dovolenou, aby v klidu, autobusem , mohl pro svůj starý – nový vůz dojet. Řeháčkovi ho čekali. V pokoji sepsali krátkou, jednoduchou kupní smlouvu , předali si peníze a oba majitelé jeli do okresního města vůz úředně přepsat.
Po návratu před domek manželů Řeháčkových byl František pozván na kávu. Neodmítl. Starý pán mu beztak slíbil ještě domluvené věci k vozu, měl je uložené v garáži . Dopili kávu a bylo vidět, že pan Řeháček se snaží oddálit okamžik, kdy si František „jeho“ vůz už natrvalo odveze a v garáži bude po více než čtyřiceti letech prázdné místo.
„Tempus fugit“ bylo napsáno na hodinách visících na stěně pokoje. Ano, čas letí a tak přišla i chvíle loučení. Z garáže vzali slíbené věci a naložili je do červeného Populara, stojícího před domem. „Starejte se o něj dobře, ten vůz si to zaslouží“, řekl pan Řeháček . „Budu, to se spolehněte“, odpověděl František a podíval se na oba manžele. Přitom viděl, že jejich oči jsou jaksi vlhké.
Potom nasedl do auta, lehce zavřel dveře , nastartoval a rozjel se. Při posledním pohledu do zpětného zrcátka viděl vzadu dvě malé postavy, dívající se jeho směrem.
Právě odjíždělo jejich mládí…
Napsal Milan Morava